Florence + The Machine na MELT Festivalu - víla v ocelovém světě

Photo: Woody Woodsn (Woodyphotographix)
Photo: Woody Woodsn (Woodyphotographix)


Pátek 13.7., čas 13:00: "Mám pro tebe volný lístek na německý Melt Festival, kde dneska večer hraje Florence + The Machine," píše mi editor Wawes. "Chceš ho?" "No jasně!" Tak bleskový, neplánovaný odjezd na festival jsem ještě nezažil. O tři hodiny později sedím v jediném vlaku směr Lipsko, kterým to lze stihnout, třikrát přestupuju a pokud se jediný spoj byť jen nepatrně zpozdí, jel jsem zbytečně. Stihnu to?

Stihnu. Branami procházím pouhých patnáct minut před začátkem pátečního headlinera, je 23:15 a první dojmy jsou spojené hlavně se sbíráním brady ze země. Na takovém festivalu jste totiž ještě nebyli. Melt je místem, kde můžete nosit ledvinku a přesto nebudete out. Nosí ji tady totiž všichni. A nejen to. Batikované košile, riflové kraťasy, šusťákovky, oblečení s flitry a podivné účesy. Říct, že sem jezdí hodně hipsterů je slabé slovo. Co byste si jinde nedovolili, to je tady povoleno. Drtivá část zhruba dvaceti tisícového publika se také nijak netají svou příslušností k LGBT+ komunitě, všude vidíte jejich vlajky a držet se za ruce tady můžete s kýmkoliv.

Hlavní je ale to místo. Festival se nachází na místě zvaném Ferropolis, což je výběžek pevniny v srdci jezera Gremminer, které odsud vypadá jako moře. Jedna ze scén je dokonce přímo na písčité pláži a pokud jste někdy chtěli sledovat koncert z vody, tady máte možnost. Této oblasti se ale především přezdívá Město oceli a říct o něm, že si ho můžete představit jako industriální prostor podobný Dolní oblasti Vítkovic, je pořád slabé slovo. Alespoň už víme, odkud organizátoři Colours Of Ostrava čerpají inspiraci.
Dominantu však netvoří jen omšelé budovy, továrny a přepravní kontejnery. Jsou to především gigantické důlní stroje, přičemž kolový bagr s rypadlem vážícím 14 000 tun je zapsán v Guinessově knize rekordů a sousedící industriální monstra mu v jeho velikosti zdatně sekundují. Procházet kolem něčeho takového je prostě neopakovatelné, budí to hrůzu i obdiv zároveň a když je na efektně nasvětlené konstrukci navíc ještě nainstalovaný i systém, který každých pár desítek vteřin vystřelí do nebe plameny, nezbývá než pod takovými obry jen naprázdno polknout.
Melt Festival nemá mnoho stageí, navíc se řada z nich překřikuje a často se stane, že na všech zároveň uslyšíte hrát jen různé odstíny elektronické hudby, mimo už zmiňovaného pódia na pláži ale můžete v areálu najít jednu z nich i tak, že projdete kouzelně upraveným lesíkem, na jehož konci najdete DJe hrajícího ve stanu postaveného ze starých koberců. O pár metrů dál stojí pódium složené z kontejnerů, jsou tady houpačky, prolézačky, důmyslně ukrytý skleník s marihuanou a třeba i autodrom.
A do toho drsného, surového světa plného nelítostného chladu strojů a oceli vám najednou přijede zazpívat tak něžná víla, jakou Florence Welsch bezesporu je. V šatech zdobících její jen dva týdny starou nahrávku High As Hope, bosky a v povídavé náladě nastoupí před svou početnou doprovodnou skupinu čítající mimo jiné i harfistku a spustí Between Two Lungs.
Její hlas je pevný, jistý a nedává prostor k zamýšlení se nad playbackem. Ne, to není její doména. Zpěv je opravdový, zní sebevědomě jako ze studia a po přemístění se z prvních řad, kde si lidé kupodivu víc vykládají, než poslouchají, dále od hlavní scény, se vyřeší i zpočátku špatný zvuk. Show v podstatě žádná není, projekce za zády běží spíš jen "aby se neřeklo" a změn v dramaturgii vystoupení při srovnání s koncertem na maďarském Szigetu v roce 2015 skutečně mnoho není.
Hlavním tahákem jsou čtyři novinky z čerstvé desky: výborně vystavěná Patricia, osudová balada Big God, poměrně dlouhá 100 Years a především hitový singl Hunger, v němž Florence zpívá o tom, jak prožíváme páteční noc a že máme všichni společný hlad po tom, co nám život může nabídnout. Žít naplno, sbírat netradiční zážitky a nikdy v tom neustávat. Sama nejspíš ani netuší, že přesně tímto celý výlet na Melt perfektně vystihla.
Krapet zpřeházený setlist oproti minulému koncertu ve Španělsku málem zapříčiní infarktové stavy, když to chvíli vypadá, že by snad cover You've Got The Love od Candi Staton nemusel zaznít, jakmile na něj ale dojde, lidi s rukama nad hlavou tančí a skáčou úplně stejně, jako to před pár minutami předvedli u Dog Days Are Over, v jehož posledním refrénu si zpěvačka dala záležet na tom, aby opravdu všichni odložili telefony a bezuzdně se bavili. Ship To Wreck, mezi diváky v prvních řadách odzpívaná What Kind Of Man a závěrečná Shake It Out jako odměna za pětihodinovou cestu vlakem tam i zpět? Může být.
V dlouhé páteční noci svou chytrou diskotékou pro dost možná nejpřiléhavější a nejpočetnější publikum z aktuálního turné zaujme ještě Jon Hopkins, jehož už za pár dní uvidíme i na Colours. Spolupracovník Coldplay na desce Ghost Stories už je ale spíše jen kulisou k festivalovému veselí. To už lépe zabaví estonský rapper Tommy Cash, jehož hip hop staví jak na tvrdé elektronice, která se k Meltu hodí, tak na východoevropských kořenech a tamní muzice.
Nebýt sobotních komplikací s vlaky při návratu domů, které vyústily v neplánovanou zajížďku přes Berlín, nebylo by si vlastně ani moc na co stěžovat. I z těch pár hodin ve Ferropolis je ale jasné, že Melt je festival jako žádný jiný.


Text: Jan Trávníček